Po nikdy nedotkaných mostech
svedených do hlubinných útesů
vstupují, s neklidem v svých kostech,
spiklenci údivu a úžasu.
Hledají, stupínek po stupínku,
v jícnech šalebných propastí,
co stálo by za zmínku,
co stíny jim objasní.
Nořící se, hořící, klanící se poutníci,
podzemním krajem v tichu bloudící,
z lůna pod kůží,
z hlubokých kaluží,
přináší cosi.
V bezednou naději
vržená kotva je odvěká.
Vzývají, ač možná nechtějí,
živí a dráždí hlad člověka.
Jen záře jejich očí,
v příšeří nevšední krajiny
osvětlí, kde je kořen noci,
proč snad i vrahové jsou nevinní.
Brodící se, hořící, ptající se poutníci
v podzemní kraje sestupující,
v tepnách pod kůží,
v hlubokých kalužích,
nachází cosi.
Věří, že těla jsou i průsvitná
a duše samá hlína,
že je smrt jak bouře nezbytná
a nemůže být jiná.
Vnímají smyslům skryté pohyby,
proměny kamenů ve vzácnou sůl,
vědí, že bezpochyby
může být hrobem jen i zlatý důl.
* * * * * * *
Kletba zmizelých je nepatrná,
v úzkém pruhu rosy pijí smyslů zbavení,
strůjci souhvězdí
a tvůrci těl na jedno použití.
Svůdci těl na jedno požití pijí smyslu zbavení
a nikdo si neví rady s tím,
proč jedna ruka končí tam,
kde druhá nezačíná.
Mezera zera se rozpíná úderem stesku.
Já se k ní nakloním,
šeptám jí zase:
"Jako každý z nás!"
Má jinovatku na řasách,
tuhne jí úsměv.
Je trochu mráz.
* * * * * * *