KDYBY
HOŘÍCÍ POUTNÍCI
DUCH DEŠTĚ
DUHOVKY KRÁLŮ PANUJÍ SVĚTLEM
NENÁPADNĚ UKAZUJE














Kniha, z níž bylo vyvoleno zdejších několik málo ochutnání,
se ještě nezrodila.
Vyvýjí se, pomalu roste.


Několik napospas daných úlomků
z knihy

Zárodek budoucí











* * * * * * *



KDYBY se Nic nestalo,
spal by Bůh
a já bych nemohl Ti říct,
že chci To,
Co chceš i Ty.



* * * * * * *



HOŘÍCÍ POUTNÍCI

Po nikdy nedotkaných mostech
svedených do hlubinných útesů
vstupují, s neklidem v svých kostech,
spiklenci údivu a úžasu.

Hledají, stupínek po stupínku,
v jícnech šalebných propastí,
co stálo by za zmínku,
co stíny jim objasní.

Nořící se, hořící, klanící se poutníci,
podzemním krajem v tichu bloudící,
z lůna pod kůží,
z hlubokých kaluží,
přináší cosi.

V bezednou naději
vržená kotva je odvěká.
Vzývají, ač možná nechtějí,
živí a dráždí hlad člověka.

Jen záře jejich očí,
v příšeří nevšední krajiny
osvětlí, kde je kořen noci,
proč snad i vrahové jsou nevinní.

Brodící se, hořící, ptající se poutníci
v podzemní kraje sestupující,
v tepnách pod kůží,
v hlubokých kalužích,
nachází cosi.

Věří, že těla jsou i průsvitná
a duše samá hlína,
že je smrt jak bouře nezbytná
a nemůže být jiná.

Vnímají smyslům skryté pohyby,
proměny kamenů ve vzácnou sůl,
vědí, že bezpochyby
může být hrobem jen i zlatý důl.



* * * * * * *



DUCH DEŠTĚ MLČÍ,
v očních sutinách se páří v ohni těla bůh,
ze zlaté jámy teče v nespoutaných řekách horká sůl,
teče do všech mrtvých moří,
jejichž vodu vdechují i labutě,
v klubku spící rorýsi mlhovinou vířící,
dravci nad Venuší hledající stín,
a vytrvalý netopýr, který už nemá strach
mít rád alespoň strach.

Když prcháš silou vůle,
vypadáš jako když brečíš proti větru.

Na nultém poledníku potkáváš půlnoc,
jak hoří v jádru své temnoty zvědavostí slepých dětí,
kterým vyprávějí o půvabných barvách
v šatu tanečnice na pokraji smrti.



* * * * * * *



DUHOVKY KRÁLŮ PANUJÍ SVĚTLEM,
příští úder blesku nikdy neskončí
a hromobití setřese z nás kůže
napnuté na bubnech srdcí
vymlácených, vymačkaných, dutých.

Kletba zmizelých je nepatrná,
v úzkém pruhu rosy pijí smyslů zbavení,
strůjci souhvězdí
a tvůrci těl na jedno použití.
Svůdci těl na jedno požití pijí smyslu zbavení
a nikdo si neví rady s tím,
proč jedna ruka končí tam,
kde druhá nezačíná.

Mezera zera se rozpíná úderem stesku.




* * * * * * *



NENÁPADNĚ UKAZUJE,
šeptá mi do ucha
a usmívá se:
"Ten žije v jiném světě!"

Já se k ní nakloním,
šeptám jí zase:
"Jako každý z nás!"

Má jinovatku na řasách,
tuhne jí úsměv.
Je trochu mráz.



* * * * * * *