Spirály (soundtrack for reading)















CHOVÁM SVÉ NADĚJE
JAKO DÍTĚ
EXISTUJÍ
MÁM NEÚMLUVNOU ŽÁDOST
V RUKOU
V PODSTATĚ
MYLNÍKY
BLANKYTNĚ
VLÁKNA
ŠERO
MECHANICKÉ VARIACE
TREPANACE HLAVY SVĚTLA
NEPOČÍTAL
JSME POŽÍRAČI HLAV
ODEŠEL
KDEKDO
DVOJČATA ZE SIAMU
NEODPOVÍDÁ
JSOU JIZVY A RÁNY
DOKONÁME
JSEM
NEMŮŽU














Sbírka, z níž bylo vyvoleno zdejších 22 ochutnání,
je skládkou 99-ti textů.
Její hmatatelná,
křehká, zmačkatelná,
trhatelná
a lehce spalitelná
papírová podoba
byla vydána
v roce 2010.
Rozdáno.
Rozebráno.
















Několik napospas daných úlomků
z knihy

Spirály












* * * * * * *



CHOVÁM SVÉ NADĚJE
v jádru hroutící se hmoty,
a obavy jen lehce krouží
jak komáři okolo krvavých skvrn
na bílé pláni oddávajících se duší.

Jsem oblak dýmu a tepu azurem,
tvarován vichrem, křižován bouří,
propocen deštěm,
pohlcen do slunečních zástěn.

Jsem nadroben do života,
byl jsem roztříštěn svým zrodem,
hledám střepy svého štěstí,
hledám dary do hrobu své smrti.

Toulám se po spirále z paměti do nepaměti,
a na pomníku mých žebravých dlaní
hledám čáru,
která vepsaná v nich není.



* * * * * * *



JAKO DÍTĚ nemohl jsem spát
a v postýlce pod nebesy
zeptal jsem se:
Co jsem zač?
Bílý netopýr se snesl z hvězd
a svým lehkým,ultrazvučným hláskem
sdělil těžkou a podivnou zvěst:
"Teď tě asi vyděsím,
ale ty mi jednou odpustíš,
neboť to sám vytušíš:
Jsi jenom stín na Duši."



* * * * * * *



EXISTUJÍ chvíle
drtivého dopadu nejjasnějších sluncí
a exploze hvězd na jazyku nasycených kněží
vybledle barevné Země.
Strhnou se bouře a planety krvácejí,
nebe klesne až do korun stromů
a do vlasů se zaplétají ohně
rozzuřených malých bohů.
Jsme bezpečně vzdáleni zázrakům vpádu,
jsme bezděčně odsouzeni
pod ochranou ruku spánku,
tiše obcházíme srdce, černé turbulence duše,
a v černých dírách našich cest
schováme se vždy, když, vcelku nenápadně,
necháme se svést.



* * * * * * *



MÁM NEÚMLUVNOU ŽÁDOST
po něčem krásném pro krásu,
po něčem živém pro život,
po něčem velkém pro nebe,
po něčem jasném pro slunce,
po něčem temném pro sebe,
po něčem bez konce.



* * * * * * *



V RUKOU podržel si jeden ze svých vzácných snů
a Titánovo srdce bilo do rytmu mrazivé písně
na všechny doby.
Obratem se prohlásil za dědice první noci,
a vějíře ticha šuměly v půlkruzích
jeho dávných tahů štětcem vratkých nadějí.
Probouzel v sobě zrnka zlata
a z jílových studní trhal kusy masa
na výzdobu minulosti vystavěné v zapomnění,
na samém okraji lidstva, v údolí potulných duší.
Svatyně šalebného účinku, potažená kůží duhy,
planula a trnula.
V základech se hroutil stín
a prostory pod klenbou svíraly kříže.
Neopouštěj staré pro nové.
První větu také nepronesl on.
Až za poslední tečkou pochopí ten hlas,
kterým zde brečel nad rozlitým mlékem
z ňadra Panny odmítnuté Peklem.



* * * * * * *



V PODSTATĚ po ničem netoužím,
v Podstatě z ničeho nemám strach,
v Podstatě žiju si - v naprostém klidu,
v Podstatě jsem - více než šťastný.
Opravdu nelžu, ani nejsem šílený.
Bohužel však,
v Podstatě jsem slepý,
a mám jen periferní vidění.



* * * * * * *



MYLNÍKY na cestě štěstí,
omylníky na rozcestí,
antivíry proti vírům
na divoucí hladině,
kde my, bloudící pramice,
v jedné nekonečné vteřině,
popíjíme víru v míru
z jedné Jedno-Duché sklenice.



* * * * * * *



BLANKYTNĚ modré perly
se sypou z temných děr
po válkách v hedvábném městě.
Přišli zloději času a spalovači touhy,
přišli a přibili svá znamení
na erby našich posvátných příbytků
iluzí ze strachu vin.
Odložili jsme přilbice vědomostí
a z moudrosti nouze
jsme včarovali úpěnlivá slova
do modliteb krásných slečen
v plamenech slunečních bouří.
Zřekli jsme se účasti na lynčování
starých dračích smeček,
ale nemohli jsme uniknout rozkoši
ze smrti bílých jednorožců,
kteří celá staletí čekali
na ortel z úst divoké zvěře,
dokud dnes nevešla v nás
a nezakousla lidskost
zuby z vybroušených démantů.



* * * * * * *



VLÁKNA pavouka noci
obtočila červené břidlice
červeného chrámu z rána
a z večera nám rozhodí je Neodvratný
před temné tůně spánku.

Umučenci v kole štěstí,
zrozenci do zvěrokruhu,
chodci na bažinách,
létavice ve snách,
prudcí jedi v žilách země.

Jen ze mě ve mně sémě,
ve mně země jemně o smrti mluví.
O nemoci, o zdi těla, o ostnatém drátu strachu,
o líné slizké stopě v ulitě zalitého Já,
když není mé,
když všichni křičí skrz mé membrány
a kdekterý prst zahraje si na mou strunu páteřní.

Lámu se ve zlomky zla,
odhazuji křídla,
přezrávám a vracím se do doby,
kdy jsem, šťastně usebraný,
chystal smrt nešťastné podoby.



* * * * * * *



ŠERO propuklo do ohnivého kruhu úst
v jejichž žhnoucím dechu
se mi vypařila duše.

"Tobě jsem to říci chtěla:
Jsi Mnou - paprskem Věčnosti,
který cestou prochladl
až na teplotu těla"



* * * * * * *



MECHANICKÉ VARIACE,
Genetické mutace,
Memetické kdo chce, co chce,
Hermetické tradice
-Evoluce-
Vejce v kostce.
Od Ničeho k Ničemu.



* * * * * * *



TREPANACE HLAVY SVĚTLA
ulevila ráně z Pádu Člověka.

Přestože se stále skrývá,
prosvítá k nám v temných nocích
lítost její odvěká.



* * * * * * *



NEPOČÍTAL se mnou v číslech,
která znám důvěrně lhostejně,
ale vdechoval obrazce do písku horoucím
a dech beroucím dechem
a odnímal mi z úst mé viny padající na znak,
na znak z archaické abecedy,
prokleté odmítnutím rozpíjejících se myslitelů
na posledním večírku všech truchlících.

"Po nás Potopa a po ní možná najdou naše kosti
- kosti obrů mezi kostmi ohlodaných kuřat,
věrných psů, nevěrných koček a kostmi naší víry
- přerostlého,zdrátovaného draka
s vyhořelou sirkou v hrdle.
Ach, nešťastná miminka, až budete budoucí,
zvídavá a nesmělá!
Proč jsme psali na papír, a nejlépe jsme mluvili
jen šeptem z ucha do ucha!"

Jeho lebka byla průhledně křehká,
když jsem se jí dotkl tváří v tvář
a jediným mým povzdechem se roztříštila
na tolik blyštivých střípků
kolik hodin, v jeho nečase, odbilo nám setkání.

Daroval nesvé dary do mé neustlané duše
a ty ukryly se pod polštář.
Přes den tam tiše spí.
Jen někdy, brzy po půlnoci,
rozkvetou mi z pod hlavy ta nekonečná,
rubínově žhnoucí křídla,
a odnáší mě někam,
kde se nohou dotknu pramenů a hlavou projdu zdí.



* * * * * * *



JSME POŽÍRAČI HLAV svých činů,
jsme pavouci srdce,
jsme hejno much ukryté v těle,
jsme tak trochu žár
a tak trochu chlad.
Nekonečný hlad.



* * * * * * *



ODEŠEL poslední bránou své víry
a stříbrné vlasy přivřel mezi křídly.
Odstřihl nehty vzpomínku pro všechny
v paměti dlaní, barev a souzvuků.

Vrátím se, vyrostu z mlhy,
nebo vniknu okny do pokoje
ve kterém se, ve zjizvených chvílích,
obracíš naruby,
hledající kořen zmatku
nebo stopy mrtvých prstů.
Přijdu a položím svůj život na stůl
mezi chléb a sůl.
"Tak to máš."

Při západu slunce je tvůj ůsměv nejkrásnější.



* * * * * * *



KDEKDO má strach ovce,
kdekdo lačnost lovce.
To jen aby řeč nestála
a Ježíš se neobjevil
na zelené louce.

Všichni jsme už od Počátku
blízko svého Konce.



* * * * * * *



DVOJČATA ZE SIAMU,
pod Viklanem Života,
promlouvají do Propasti.

Mluví do větru a o volnosti,
do ohně a o srdci,
do země a o smrti,
do vody a o plynutí.

Promlouvají do konce.
O své touze po objetí,
o samotě,
o oběti.



* * * * * * *



NEODPOVÍDÁ a mezerou v davu prochází
zcela nepoznán a jakoby sám.
Dotýká se nahých paží nekonečných rukou ohňů,
rozdělaných bezdomovci
na dně hrudních košů mrtvých andělů.
Někteří jsou ještě živí.
V zimním spánku levitují
několik stop nad dlážděním.
Vítr na ně naléhá.
Někdy do sebe naráží, někdy se zaplétají,
pomalu se převracejí ,lehounce se kymácejí.

Když uvíznou v nízkém křoví,
polapí je noční dravci.

A tak zcela sám a jakoby nepoznán
hlídá je tam za nocí
při svých cestách po okraji.
Možná může pomoci.
Ví, že zimní andělé sny mají.



* * * * * * *



JSOU JIZVY A RÁNY
jsou pasti a zdání.

Hledal jsem srdce.

"Bože můj, kde je?"

"Tam v prachu na zemi.
Puklo tak ohavně,
až se zdá, že se směje."



* * * * * * *



DOKONÁME

V několika neznatelných zakolísání nečekaně průhledného zákona vděčnosti jsem poznal tvář, která ke mně někdy promlouvá z krvavé rány vprostřed dlaně.
Nad linií lásky přivírá dvě chmurné oči se stopami záblesků pochopení pro to neurotické sevření, kterým se bráním snaze otevřít mne zaživa.
Jsem na lopatkách mlýna svých ledových dějin a ve vrcholných obloucích obracím se hlavou k zemi. Vrhám stíny jako každý jiný, ale když hvězda má, nade mnou, rozlévá své horké, paprsčité tělo, nepředcházejí mne jako pověst a nevlečou se jako pach za živou mršinou. Jsou schované pod patou.
Slíbil jsem zázrak malému hádkovi, ovinutému u špičky mé bludné hole.
Je to právě on, kdo nesnáší polední slunce a vybízí mne k noční práci.
"Než dokonáme zázrak usmíření, budu ti vyprávět, jaké to bylo, když vyhnal jsem tě z domu. O tom, jaká přišla zima se svými krutými, zubatými mrazy, jak ledové květy zevnitř pokryly mé stěny, jak sněžilo mi v břiše a od hlavy až k patám trhaly se laviny, jak divoké vichřice cloumaly mou hrudí a srdce vyschle chrastilo, zavěšené na prokřehlých cévách, ucpaných zatuhlou krví.
Budu ti vyprávět i o zrození neviňátka-radosti v den, kdy jem tě našel, v den, kdy jsem sklonil hlavu a poznal, že jsem neopuštěn, a ty odpočíváš na mých nohou propletený jako tkanice mých bot, které k sobě poutáš dětským žertem svazujícím krok."
Vyřezal jsem bludnou hůl z kořene starého stromu,objímajícího kámen prasklý vedví.
"Tak pojď, mé mládě, buď se mnou. Budem putovat jen ráno, tam, kam padne stín mé hlavy. V poledne se zastavíme a promluvíme s lidmi. V podvečer zas vydáme se dál, a ty se budeš dívat zpět, zda stín padá do míst, odkud jsme se vzali. V noci spolu ulehneme a začneme naslouchat.Nakrmím tě krví z dlaně a zkusíme růst.
Až dokonáme zázrak, a já uvěřím tvým očím, které nemrkají, až potom, spolu v objetí, dlouho odpočívat budem."



* * * * * * *



JSEM záře v očích unavené šelmy,
Jsem žhavé lůno Matky hvězd,
Jsem křehká bolest zrození
a otevřené oko smrti,
Jsem kruh nekonečna cest.
V zrcadle smyslů stojím na hlavě,
Jsem obnažený naruby,
Jsem jak bezvýznamná maličkost,
tak poslední touha člověka.
Jsem uzavřená společnost.
Venku nikdo nečeká.



* * * * * * *



NEMŮŽU
ZAŽÍT
NIC
CO
BYCH
NEPŘEŽIL



* * * * * * *