Hudba byla louka, na níž jsem se už dlouhá léta pásl, ale o nižádných Mezidiem, navíc snad legendárních, jsem nikdy neslyšel.Tím raději, a v naději, jsem vstoupil.
Spirála kamenného schodiště mi vnucovala nevolnost a na kamenném prachu pod podrážkami jsem, co chvíli, hledal ztrácející se rovnováhu. Míjel jsem mezipatra a až v posledním, pod vrcholem s vyhlídkou, jsem narazil na živé duše.
Podívali se na mou utrmácenou postavu a spustili. Představení začalo.
I když tak vysoko, hudba se linula z hlubin, i když mezi chladnými zdmi, dřevo ožívalo teplem skrytého ohně. Loutkař, tvář ukrytá v nestvůrně velké kapuci, uváděl své bytosti do něžného transu tance, prováděl je všemi stupni manie a deprese, dohnal je až k extatickým křečím, a dovolil jim relaxovat v letu letokružných andělů.
Tři členové kapely tam stály v černém. Na černých brýlích namalované zavřené oči. Dva z nich prsty ponořené v černobílých oktávách, a třetí rozezníval blány bicích dutin. Nad nimi jen jedno silné světlo v neustálých proměnách barev.
A před nimi já,
já - jediný divák.
Když utichla hudba, nastala tma. Po chvíli Loutkař rozžehl louč, přistoupil ke mně a řekl: "To je konec. Pojď s námi vychutnat hořkou hvězdu Pelyněk. Pojď." Pokynul a ukázal, ať zasednu k šestihrannému stolu, kam tiše usedli i ostatní, a položil do středu láhev Absihthu. Dali jsme se do řeči a pomalu začali spalovat jícny opatrnými a stále méně opatrnějšími dávkami přímo z hrdla. Loutkař mi vyprávěl.
Znal mnoho dobrých hudebníků, ale pro svůj akutní nápad se mu nějak nechtělo ani pokoušet se někoho z nich zlákat. Cosi mu scházelo. Hledal něco (někoho) jiného.
Jednoho dne zavítal do hospůdky U spících andělů a přisednuvší známý mu povídá: "Baron Braun se vrátil."
Baron Braun byl známý jako zanícený badatel svého druhu, ctitel Dame Nature, používající neortodoxní postupy ve snaze poodhalit Její mnohovrstevnatý závoj. Dlouhá období trávil sám v neznámých končinách.
"Pořídil si syntezátor a snažil se vytvářet zvuky, kterými se pokoušel komunikovat se zvířaty. To se mu nepodařilo, ale začali se objevovat podivný bytosti, jako že snad z jiných světů. Když už byl úplně namol a seděl - ležel támhle v rohu na zemi, vykřikoval, že za ním přišel sám velký bůh Pan a vyzval ho na hudební souboj. Přijal a málem to nepřežil.
Zhroutil se totiž, když uviděl, že Pan nehraje na svou pověstnou flétnu, ale na nepříliš vybělená lidská žebra!
No, a potom se zhroutil i tady. Ale myslím, že večer zase přijde."
Bylo to jako znamení. Loutkař věděl, že je rozhodnuto. Čekal a dočkal se.
Baron Braun přišel a bez vyzvání, s dovolením, přisednul. Loutkař bez okolků požádal o spoluúčast a Baron Braun bez váhání souhlasil.
"Nevím, jak tě napadlo spojovat mne s hudbou, ale je pravda, že hudba a příroda mají společné tajemství, jsou to zázraky stejného rodu.
O svět zvuků a šumů se zajímám sice teprve krátce, ale už jsem přijal i větší výzvy.
Nebudu ti ale lhát, že jsem vždy uspěl."
Loutkař se zvedl, poděkoval a odešel. Baron Braun byl zaskočen absencí zvědavých otázek.
Za týden Loutkaře vyhledal s hotovým materiálem a s živou představou o živém provedení. Chtěl alespoň dva spoluhráče, věděl koho a očekával Loutkařovo požehnání. A tak se stalo.
Na druhé klávesy přizval přítele Stanislava Melanina, renesanční chobotnici s chapadly chápajícími v mnoha zákoutích lidské činnosti, člověka podezřelého ze schopnosti teleportace, neboť se během jediného dne ocital na nesčetně mnohdy velmi vzdálených místech, hnán svým bezuzdným zájmem o vše a žádostí všeho být součástí.
A na bicí nástroje mohl bít jen jediný člověk. Kdo jiný by mohl mít lepší smysl pro rytmus než kovářský Mistr, Filip Fox Mazana, skromně se stále nazývající učedníkem ohně, ten, o němž se traduje, že dokáže z kovu vymlátit i život.
Takový byl tedy počátek Mezidiem. S nimi a Loutkařem jsem seděl tu památnou noc u stolu s ještě jedním volným místem. Bylo to symbolický. Do plného tvaru skupiny scházel ještě jeden. Později.
Ujišťoval jsem je o nutnosti pokračovat dál. V hraniční věži už, po premiéře-derniéře, zkoušet dál nemohli, ale svůj velký dům na kraji města, u čističky odpadních vod, jsem obýval jen z poloviny a celé horní patro se tak mohlo stát základnou expedice Mezidiem.
Baron Braun se ujal úkolu oživit a zušlechtit hlasivky, a přinesl mi velký sešit plný vlastní poezie k posouzení lze-li něco takového vůbec zpívat. Dal jsem mu na oplátku zase svůj. A tehdy, při čtení, jsem pochopil jeho vztah k Přírodě - univerzální a hluboký, vzdálený všem běžným, měřitelným, jakoby objektivním a sdělitelným způsobům vědců. Jeho básně byly protkány předivem přírodních sil, které jím prostupovaly skrz naskrz, a ne vždy byly neškodné.
Když jsme se opět sešli a sešity si vraceli, Baron Braun, bezprostředně po převzetí, k mému zděšení, ten svůj vhodil do krbu a prohlásil: "Budeš psát texty. Bude se mi s nimi pracovat snáz, mluví mi z duše, jako když mi duše mluví k vědomí tónem, který není můj, ale je důvěrně cizí a o stupeň čistší než já sám."
Jen jsem tam stál a řekl, že je mi to líto. Násilně a s rozpaky jsem se stal dvorním textařem. Dodnes to plně nechápu a jsem přesvědčen, že nic z toho, co jsem pro Mezidiem napsal, nedosáhlo síly jeho spálené poezie.
Začaly první zkoušky. Počalo hledání v chaosu. Stanislav Melanin zakoupil starou baskytaru (učarovala ho už na pohled svou surovostí - nelakovaným dřevěným tělem) a klávesy nechával stát, frustrované, v ústraní.
V průběhu jedné ze zkoušek mne navštívil přítel Jan Janus, astrolog a filosof-sabotér, bourající všechny běžné mýty, zažité představy a základní pravdy o zákonitostech světa. A světů.
Při jedné z mnoha kouřových přestávek jsem ho uvedl do zkušebny představit trojici hutně dýmajících hudebníků. Zapálil si taky a, viditelně přitahován, přistoupil k opuštěným klávesám, ze kterých vykřesal tři tóny tak mimořádných kvalit, že rozhodly o jeho dalším osudu.
Jan Janus se stal čtvrtým, chybějícím článkem, v evoluci Mezidiem.
Nastalo zhruba tříleté období hudebních výprav do ohniska zvuku. Mnoho zkoušek se zvrhlo v pouhé několikahodinové nikotinové diskuze, občas okořeněné lehkým alkoholovým duchem. Když skutečně hráli, nejčastěji se chopili leitmotivu, který donesl Baron Braun a na jeho základech předli dlouhé improvizace, zanášející je do krajin v nichž se ocitali poprvé a jen s vypětím všech sil se dokázali vrátit zpět. Některé výpravy do neznáma byly tak intenzivní, že po jejich orgastickém konci všichni členové výpravy upadali do náhlého spánku, aniž by si cokoliv o dojmech z cesty stačili říct. Baron Braun rozváděl mé texty po svém způsobu a nejednou deklamoval i verše, které jsem chtěl do textu vložit, ale nevepsal je, a on je vytáhl z nevyřčenosti na světlo světa skrz své přepjaté hrdlo ven. Jen jsem nevěřícně žasl.
Začal jsem si ale uvědomovat, že nejsou s to skladby ucelit, ztvarovat a konečně zakonzervovat, že se to příčí jejich duším a nejsou dostatečně opovážliví a bezohlední k podstatě hudby, aby se o to snažili. Žili v organickém tkanivu, do kterého vnášeli své návrhy a popudy, a neměli tu drzost stát se jeho soudci a vládci.
Když hořely termíny prvních sjednaných koncertů, vstoupily do hry živly, nemoci a jiná neštěstí, která naštěstí vše znemožnila. Zdálo-li se snad, že je určitý materiál zkrocen do opakovatelně hratelného celku, přišli s novou ideou, jenž byla i zavržením staré, a opět všichni stáli na počátku. A bylo jich mnoho.
Ve snaze zachytit alespoň něco z pomíjivé tvorby, aniž bych snad tušil blízký, temný konec všeho, jsem pořídil i své tajné nahrávky.
Den poté byl dnem posledním.
Filip Fox Mazana přišel na plánovanou zkoušku o hodinu déle, a tvářil se tajemně.
"Našel jsem dokonalý rytmus. Když jsem pro jednoho svého zámožného zákazníka koval pruty na klec pro vzácného Pyroptera Popelavého, stalo se něco zvláštního. Celý svět zmizel a zůstal jen ten rytmus, i já jsem byl jen rytmus. Divím se, že jsem se nezranil. Klec jsem nedokončil a vím, že nikdy nedokončím. Nejde to. Dnes nemůžu ani zkoušet, ale ten rytmus . . . Chtěl bych to zkusit opět objevit. Mohli by jsme zapálit oheň na Mrazivé hoře."
Ohniště na Mrazivé hoře bylo zaslíbeným místem skupiny, dějištěm mnoha probdělých nocí.
Filip Fox Mazana měl přijít s jedním z jeho vlastních vykovaných nástrojů, Jan Janus chtěl jen čistě naslouchat, Stanislav Melanin, zajímající se v té době o Knihu Zjevení, měl nachystáno 666 ml Absinthu k převaření nad ohněm, a Baron Braun se mínil seznámit s vlivem Belladony a měl připravené čtyři její velké plody. Já měl přijít jako pozorovatel, zapisovatel a hlídka.
Oznámil jsem, že dorazím k ohništi okolo deváté hodiny. V podvečer však, jako když na mne kdosi cosi hodí, přepadla mne slabost, nevolnost a zimnice otřásající mým tělem tak mocně, až jsem nakonec zatuhl ve zvláštní, obzvláště bolestivé křeči. Trvalo věčnost než pominula. Potom jsem pocítil žár horečky. Hořel jsem se strachem, aby mi nevzplály šaty, abych nepodpálil dům. Ve snaze vstát z křesla se mi podlomila kolena, klesl jsem na podlahu a upadl do tmy.
Vzpomínám si, jak tmu, kterou jsem plně vnímal, přerušil záblesk. Za chvíli druhý, tma, třetí, tma, čtvrtý a vzdálený úder současně, světlo a zvuk v pozadí. Intervaly se staly pravidelnými, temnota praskala světlem v přesné pulsaci, puls zrychloval a stroboskopické blikání se brzy stalo nepřerušovaným jasem, zprvu čistě bílým, později se postupně barvícím do zelinkavého odstínu. Vzdálené údery se staly šumem a z husté polévky světla začaly vyrůstat stromy. Rostly všemi směry, zezdola, zeshora, ze všech stran. Slyšel jsem mezi nimi, nebo v nich, nádechy a výdechy. Potom všechny větve, propletené v husté změti, zamířily k jednomu místu. Visela tam v prostoru skleněná nádoba, a v ní skrčený, spící Baron Braun. Vykročil jsem k němu do prázdna, ale pod nohami i pod nádobou se objevila pevná zem. Větve stromů se vinuly jako tisíce hadů, proměňujících se v řeky rtuti vlévající se do nádoby a zaplavující tělo Barona Brauna. Nádoba byla brzy plná a rtuť v ní bublavě vřela, až nakonec nádoba praskla a pokryla zem stříbrem, a z místa přede mnou vyrašil obří kmen, až ve velké výšce se rozvětvující do koruny pokrývající celé nebe.
Potom opět jenom tma. Ale začala se zlehka rozsvěcet a bylo možné rozeznat zdroj světla na vrcholu skály. Stál tam nehnutě Jan Janus a zářil s čím dál větší intenzitou. Měl zavřené oči. Potom je otevřel a řekl mi: "Už vím, o co tu jde. Chci jít dál."
Usmál se, zavřel oči a jeho jas opět začal zesilovat. Byl oslňující a nakonec explodoval jako hvězda, ale exploze byla nepředstavitelně pomalá a já dlouho užasle sledoval od sebe se vzdalující střepy světla, pomalu narůstající šípy paprsků, pozvolna mizející za všemi obzory a zhasínající mi nad hlavou.
Nastala další tma, a až po chvíli jsem si všiml, že mi za zády svítá. Nevyšlo ale Slunce, vystoupala jiná hvězda, modrozelená a stále větší, jak se od obzoru přibližovala. Nebem letěla vlasatice, obrovská a zlověstně vypadající kometa. Její vlasy hráli všemi barvami, zanechávala úchvatnou duhovou stopu, rozpínající se do plné šíře nebes. Přeletěla a já zůstal stát pod pastelovou oblohou a znovu jsem zaslechl ten úder, jen slabě, potom druhý, už silnější, a při každém dalším se vytrácelo něco z pestrosti barev nade mnou a duhová paleta se brzy slila, byla údery vtlačena, vrácena zpět do svého mateřského bílého jasu. Světlo bylo živeno tím rytmem a když najednou ustal, zavládla tma.
Zbyla jen temnota. Ale nebyla děsivá, nebyla ani prázdná, jakoby byla naplněná doslova vším možným. Byla jemná, ochraňující a osvobozující. Kdybych tenkrát něco chtěl, chtěl bych v ní zůstat. Ale já nechtěl vůbec nic, já tam jen byl a to bylo vše.
A zničehonic zase úder, ale docela jiný - úder do tváře. Potom celá sada zběsilých ran z obou stran a nade mnou se objevila vyděšená Loutkařova tvář. Byl jsem vytržen z vytržení, probrán z domnělého bezvědomí a nějakou dobu trvalo, než jsem se zorientoval v prostoru a času.
Řekl jsem mu o svém náhlém přepadení nemocí a ujistil ho, že jsem už v pořádku, jen trochu zesláblý.
Loutkař při procházce nocí zahlédl světlo na vrcholu Mrazivé Hory. O plánované seanci nic nevěděl, s kapelou se stýkal už jen sporadicky, ale byl si jist, že to jsou oni a rozhodl se je, jako dobrý duch kapely, překvapit svým neohlášeným příchodem. Protože cesta vede kolem mého domu a okna svítila, přišel se přeci jen ujistit, jsou-li opravdu tam a případně mne vyzvat, nechci-li mu dělat doprovod. Řekl jsem, ať za nimi spěchá, protože mám pocit jakoby se něco mělo stát, pokud se už nestalo. Já byl vysílený a cestu bych nezvládl.
Loutkař vyběhl z domu a mne, ač jsem si dělal starosti, přemohla mocná únava, a usnul jsem spánkem hlubokým a bezesným.
Probudil jsem se ve svém křesle do plně slunečného rána a v křesle naproti mému seděl Loutkař a už od pohledu bylo zřejmé, že vše, co v příštích minutách řekne, s tím vlídným ránem za okny bude v nejostřejším rozporu.
Když se konečně po půlnoci dostal k ohništi na Mrazivé Hoře, uviděl v slabém světle slabého ohně ležet tři ze čtyř přátel, které hledal. Doufal jen, že spí, ale nemohl nikoho z nich probrat k vědomí. Jen Stanislav Melanin dýchal, Jan Janus ne, měl zapadlý jazyk a ani jeho vyproštění ničemu nepomohlo. Puls Filipa Foxe Mazany necítil a oživovací pokusy opakovaně selhaly. Stále volal Barona Brauna, ale ten se neozýval. Rychle prohlédl nejbližší okolí a tam, skrčeného jako embryo v trávě, ho našel. Zjistil, že dýchá a běžel k nejbližšímu stavení zavolat pomoc.
Filip Fox Mazana byl mrtev - zástava srdce.
Jan Janus byl mrtev - zapadlý jazyk byl pravděpodobně jen důsledek nejasné příčiny.
Stanislav Melanin a Baron Braun byli hospitalizováni.
Druhý den jsme se vydali s Loutkařem do nemocnice. Cestou jsme přemítali, máme-li jim říct o smrti přátel.
S Baronem Braunem jsme se tam už nesetkali, byl převezen do sanatoria na psychiatrické vyšetření a pozorování. Stanislav Melanin zůstal, neboť v noci přestal dýchat a byl oživován. Toxikologický rozbor neprokázal žádné příliš vysoké množství alkaloidů, u jednoho, ani alkoholu, u druhého, v krvi.
Stanislav Melanin se prý včera chováním podobal kojenci, a dnes, když jsme vešli na pokoj, debatoval, téměř čistě v latině, s primářem nemocnice, a nás považoval za dva ze svých studentů medicíny. Osobní otázky, otázky na tělo a duši předseančního Stanislava Melanina, nevnímal. Jen anatomie a choroby. Brzy jsme, zmatení, odešli pryč. Loutkař se ještě vydal za Baronem Braunem, ale večer se vrátil s tím, že na vlastní žádost ze sanatoria odešel. Žádost sepsal, všemi testy prošel a byl shledán zcela svéprávným a normálním. Jen mluvit stále odmítal. Šel neznámo kam. Loutkař další dny zasvětil jeho hledání, já navštěvoval Stanislava Melanina a byl jsem stále zmatenější.
Při druhé návštěvě jsem byl informován o opětovné noční zástavě dechu a následném úspěšném oživování. V posteli měl sešit největšího formátu a rýsoval plány katedrály. Ukázal mi i náčrty několika mostů, z nichž některé byly vertikální a spojovaly zemi s nebesy. Když se dozvěděl, že nejsem investor, kterého očekával, schoval je pod peřinu a vykázal mne z pokoje.
Další den, po další noční resuscitaci, byl malířem a já musel stát nehnutě v nohách jeho postele. Namaloval můj portrét, tvář složenou z mnoha tváří, působící na mne jako kudla vrtající se mi v srdci ve snaze vyřezat dužninu, která tam chybí.
Následující den jsem ho našel připoutaného. Na to, že opět v noci umíral, byl až příliš živý, vulgární a agresivní. Krom toho, že se snažil zničit přístroje, kontrolující jeho stav, roztrhal
i své náčrty a malby předchozích dnů, napadal personál a ubližoval i sám sobě.
Další den, po obvykle kritické noci, byl posedlý čistotou a souměrností. Trval na koupeli, na dokonalém úklidu pokoje, a během mé návštěvy si stěžoval, že nevymetli pavučinu v pravém rohu u okna - kdyby alespoň byla stejná v rohu levém. Spadlý vlas na mém rameni ho rozbrečel. Odešel jsem a myslel, že už nepřijdu, ale i sedmý den jeho nemocničního pobytu jsem zavítal, a byl jsem doslova fascinován jeho vznešeným výrazem ve tváři, velebným klidem, jaký vyzařoval, a dojemnou hloubkou jeho hlasu.
Nesměle jsem se zeptal: "Co se to s tebou děje?"
"Se mnou se dějí věci."
"Kdo to teď vlastně jsi?"
"Jsem, který jsem."
"A víš, kdo jsem já?"
"Jsem, který jsem."
"Aha, to se mi snad zdá!"
"Víš, i když se to zdá být jinak, věř mi, že je všechno tak, jak to má být. A je to neuvěřitelný!"
Usmíval se, díval se skrze mne, a já měl pocit jako bych poprvé v životě viděl opravdu šťastného člověka. Odešel jsem v dobré víře a bylo o to zvláštnější, že mne ani příliš nepřekvapilo, když mi bylo druhý den oznámeno, že zástava dechu sedmé noci byla poslední a trvalá. Stanislav Melanin byl mrtev.
Loutkař stále pátral po Baronu Braunovi, ale nenacházel. Doufali jsme, že se objeví na některém z pohřbů. Marně. Mezi tvářemi jsme nacházeli jen náznaky křivého podezření a stopy mylných výčitek.
Temné časy. Můj dům utichl. Nakonec i Loutkař odešel z města.
Přestože teploměry praskaly přetlakem tekutin, léto toho roku bylo mé nejchladnější. Obloha permanentně zatažená, Slunce snad ani nevycházelo a stále jen zapadalo.
Až 40 dní po osudovém dni mi přišel dopis. Byl od Barona Brauna. Jeden list papíru, a na něm napsáno: Jsem živý. Na druhé straně mapka s cílem vyznačeným křížem. Ještě ten den jsem se dopravil vlakem k nejbližší zastávce, na mapě vyznačené, jak jsem doufal, jako výchozí bod.
Šel jsem silnicí, polní cestou, lesní cestou, lesní cestičkou, a konečně jen něčím, co mohla být dávná pašerácká stezka nebo zkratka bůhvíkam a dávno nepoužívaná.
Došel jsem k mýtině a tam stál srub. Okolí bylo bujně zarostlé a dveře byly otevřené. Uvnitř čisto, žádná známka lidské činnosti, jen krb žhnul sytým plamenem, přestože léto stále tvrdě panovalo. Porozhlédnul jsem se po okolí, několikrát zvolal jeho jméno a potom už jen čekal v nitru stavení. Krb planul neúnavně celý čas mého nervózního očekávání. Zřejmě dobré dříví, za celou dobu nestačilo vyhořet. Má trpělivost ale ano, a čas mne nutil k návratu. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet.
Bylo to místo velmi vzdálené a než jsem se odhodlal svou cestu zopakovat ze své vůle, na konci podzimu přišel druhý dopis: Mé síly se ztrácí, přichází zima.
Sbalil jsem nějaké teplé oblečení a zásoby jídla jako pomoc nevídanému příteli. Ale náročná cesta opět neskončila setkáním. Bylo to stejné, jen krb už tak nežhnul, pouze téměř černé uhlíky vydávaly trochu příjemného tepla. Když jsem se je pokoušel rozfoukat a dohnat k většímu výdeji žádaného tepla, ve stěnách domu to začalo skřípat, vrzat a zlověstně praskat. Ještě než přišla tma, odešel jsem. Ničemu jsem nerozuměl.
Zima byla dlouhá, vydatná a mrazivá. Ale skončit musela. A ještě v čase její táhlé smrti jsem vykonal cestu třetí.
Stál jsem před známým, začarovaným stavením a v naději otevřel dveře. Na němém sluhovi v rohu byl navlečen můj kabát i ostatní oblečení mnou sem zavlečené, stůl byl čistý, a v tichu praskal oheň. Byl silný, silnější než minulého léta. Ale Baron Braun nikde.
Sedl jsem si, čekal a nahříval se. Oheň mi vstoupil do krve a rozváděl až do nejmenších vlásečnic pokojné opojení. Pocítil jsem nutkání vyjít ven do krajiny a hned na zápraží, kousek vedle dveří, jsem v polehlé trávě uviděl ten kříž. Mohl to být kříž Kristův, ale byl zatlučen tak hluboko do země, že se stal rovnoramenným, elementárním křížem čtyř živlů. A v jeho středu byl jediným velkým hřebem přibit chléb. Zřejmě ten z mého daru.
Byla v tom naděje - bylo to jeho dílo.
Vydal jsem se vzhůru, na vrchol hory v jejímž stínu stálo prázdné stavení.
Šel jsem lehce, s každým krokem jsem cítil více síly a s každým nádechem více radosti.
Vystoupal jsem na nejvyšší bod, když Slunce na tom bylo právě opačně - dotklo se obzoru.
Jak se dotklo obzoru, dotklo se také mého srdce.
Jak zapadalo, vnikalo do jeho stěn, jak nořilo se do zásvětí, jak pronikalo v druhou stranu, pronikal jsem s ním.
Ze středu mé bytosti se šířila k hranici těla ohnivá vlna, jako když otevřou stavidla Pekla. Vlna stravující, spalující a nekompromisní.
Měl jsem zatnuté zuby a prsty jsem zarýval do dlaní až krvácely. Napětí stoupalo a já to nevydržel:
Zařval jsem na lesy, vydal jsem ze sebe monstrózní výkřik, zavyl jako tisíce vlků, úpěl jsem nadšením i hrůzou, z lesů se zvedla mračna ptáků
a já klesl zase na kolena a propukl jsem v něco jako pláč i šílený smích dohromady.
Potom jsem jen dlouho bezvládně ležel, dokud se mi do těla nevplížil . . . chlad.
Ale nebyl to chlad Smrti, která se v tu chvíli stala jen mlhavým pojmem nejasného významu,
byl to starý, dobrý chlad studené země. Začal jsem rovnat své prokřehlé tělo a když jsem se konečně postavil, pomalu a bezmyšlenkovitě, lehký a prázdný, jsem se vydal na cestu zpět.
Sestoupal jsem k místu, kde předtím stál dům a kříž. Nebylo tam nic.
"To mne nepřekvapuje." řekl jsem nahlas a šel dál.
Už jsem nehledal.
Baron Braun možná zemřel, možná jen tak zmizel, možná se jednou vrátí. Co na tom záleží.
Baron Braun, Jan Janus, Stanislav Melanin, Filip Fox Mazana.
Jednou tu byli.
A jednou provždy zůstanou.